Obrázek landsknechtů landsknechti A.D. 1525

Landsknechti, jejich vznik a vývoj

V 16.století tvořili landsknechti páteř habsburských pěších armád. Slovo "der Landsknecht" vzniklo složením slov "daz Land" a "der Knecht", a znamená tedy zemský sluha. Tito vojáci byli placeni ze zvláštní zemské daně zvané "der gemeine Pfennig" uzákoněné roku 1495. Byli tedy vskutku sluhy země, resp. vladaře, a nikoli města či feudála jak tomu tehdy běžně bývalo. Města i feudálové se však na stavbě vojsk podíleli a poskytovali i velitelský sbor. Nejstarším známým dokumentem, v němž se slovo "Landsknecht" objevuje, je list Petera von Hagenbach burgundskému králi Karlu Smělému z roku 1470. Karel Smělý tehdy zamýšlel reorganizovat své vojsko a pověřil několik vzdělaných mužů, aby mu podali zprávu o organizaci profesionálních vojsk v různých zemích Evropy. Peter von Hagenbach psal mimo jiné o vojenských oddílech organizovaných v jižním Německu zemskou správou namísto zemské hotovosti a placených z místních pozemkových daní. Tehdy se však ještě jednalo o nevelké oddíly (víceméně posádky složené patrně pouze ze střelců), nikoli o skutečné vojsko. To bylo postaveno Eitelfritzem von Hohenzollern až po roce 1487 pro potřebu války o Nizozemí. Jeho stavitelem byla tzv. Švábská liga - spolek císaře Maxmiliána I., měst a říšských území. Bylo to vojsko ještě středověce nejednotné, postavené podle zemské příslušnosti. Ovšem roku 1490 po obléhání Stoličného Bělehradu v průběhu znovusjednocování rakouských dědičných zemí pozměnil Maxmilián organizaci, zejména co se finanční stránky týkalo, a přiměl vojáky složit mu osobní slib věrnosti. Po uzákonění "všeobecného feniku" tak měl k dispozici vlastní loajální armádu placenou z jednotné a povinné zemské daně.
Nelze ovšem automaticky klást rovnítko mezi pěšího vojáka a landsknechta. Ač města, kraje a feudálové vybírali "fenik" a stavěli za něj pro císaře landsknechty, stále zde ještě byla zemská hotovost, vojáci ve službách měst a šlechty. Tito "Fussknechti" byli placeni z prostředků najímatele. Landsknechti byli verbováni zejména v severoněmeckých krajích a je zajímavé, že podle dobových svědectví se jejich řady skládaly v drtivé většině z mužů pocházejících z venkova a v nemalém počtu také z nižší šlechty, ale téměř vůbec z mužů z měst. Šlechta obvykle zujímala posty ve velitelském sboru, ale jako zkušení vojáci i coby döppelsoldneři. Landsknechti také jen zřídka tvořili celé vojsko. Téměř vždy bojovali po boku početné jízdy, jejíž kredit v průběhu první poloviny století stále stoupal. Jak byly uzavírány spojenecké smlouvy a získávána nová území, měnilo se i složení císařských armád. A tak jednou bojovali landsknechti po boku Švýcarů, Francouzů či Italů, pak proti nim. Se Španěly nakonec landsknechti vytvořili nejlepší armádu své doby.
Způsob boje převzali landsknechti od Švýcarů, vždyť Švýcary císař najal, aby mu vojsko vycvičili. Základními zbraněmi byly, stejně jako u Švýcarů, dlouhé píky, halapartny a dvouruční meče, ale daleko více byli zastoupeni střelci z kuší nebo arkebuz a polní dělostřelectvo vybavené kromě těžších kusů též velkým počtem lehkých a snadno manipulovatelných děl, i vícehlavňových. Tím se pozměnila útočná taktika, při níž landsknechti nejprve nepřítelovy řady narušili střelbou a poté zaútočili píkami v sevřeném tvaru. Již zmíněná součinnost s jízdou a s dělostřelectvem dávala velitelům mnohem větší volnost ve volbě bojové strategie. K těm nejnadanějším a nejproslulejším náleží zejména Georg von Frundsberg přezdívaný "Otec landsknechtů". Žáci předčili mistra v roce 1522, když u Bicoccy ve spolupráci se Španěly rozstříleli Švýcary na kusy a nadobro ukončili jejich vojenskou slávu.
Kromě toho se od Švýcarů lišili také typickým prostříhávaným oděvem, menší zálibou v peří a také odlišným stylem boje s píkou, kterou drželi ve výši pasu (Švýcaři neměli jednotný styl - někteří ji drželi v úrovni ramene, jiní u pasu a další preferovali držení ve výši hlavy).
Jakožto ve své podstatě žoldnéři, nesloužili landsknechti jen v císařských armádách, ale nechávali se najímat i do cizích služeb. V roce 1512 po bitvě u Ravenny, kde bojovali na straně vítězných Francouzů, nařídil císař Maxmilián I. všem landsknechtům ve francouzských službách návrat domů. Z 5000 landsknechtů jich však zbylo 800, a ti vytvořili legii tzv. černých landsknechtů. Leč hned následujícího roku byli u Novary zdecimováni Švýcary a zajatci popraveni. U Pavie bojovalo ve francouzském žoldu na 4000 landsknechtů vedených Georgem Langenmantelem - tzv. "Schwarze Bande".
Bylo by vhodné blíže ozřejmit pojem "císařská armáda". Tím není myšleno, že by ji vedl císař osobně, ale že císař někoho pověřil postavením vojska, přidělil mu patřičnou sumu z "všeobecného feniku" a svěřil nějaký úkol v rámci říšské politiky. Nezřídka se také stávalo, že feudálové najímali landsknechty za své a pak vystavili císaři účet nebo měli ve smlouvě jiný způsob vyrovnání, např. funkci na dobytém území, kořist apod. Landsknechti také bojovali v armádách Švábské ligy - spolku císaře Maxmiliána I., měst a říšských území.
Vzrůstající angažovanost šlechty ve vojenském podnikání a najímání zahraničních žoldnéřů byly příčinou zániku landsknechtů. Ve druhé polovině 16. století začíná jejich křiklavý kostým mizet z bojišť a samo slovo landsknecht ustupuje termínu "keiserlicher Fussknecht" - císařský pěší voják. Na začátku třicetileté války se s ním již nesetkáváme.

Spekulace

V ordonanci hessenského Landwehru z konce 16.století nalezneme tyto zajímavé pokyny pro rozřazování najatých mužů ke zbraním:
16-20 let - arkebuza
20-25 let - mušketa
25-32 let - píka
32-45 let - halapartna
 Z halapartníků, jakožto z mužů zkušených a rozumných, se také měli vybírat poddůstojníci.

Tamtéž také nacházíme pojmenování jednotlivých oddílů podle barev: das braune Regiment, das rote Regiment, das grüne Regiment, das blaue Regiment.

V roce 1512 postavily Drážďany oddíl 170 ozbrojených měšťanů - jmenovitě 94 střelců, 60 halapartníků a 2 kopiníky.

Podle údajů z let 1507 až 1514 stavěl Bamberg 135 ozbrojených měšťanů - 57 vyzbrojených dlouhým kopím, 47 halapartnou a 31 arkebuzou. Z těchto tří oddílů bylo vybráno 34 nejzkušenějších mužů do první linie - 18 kopiníků, 8 halapartníků a 8 střelců.

Meran vyslal počátkem března 1552 78 mužů s touto výzbrojí: 17 dlouhých kopí, 7 halaparten, 18 Haggen, 16 zbrojí, 1 Ringhaggen, 1 dvouruční meč.


Bludy o landsknechtech

Blud první

Nejprve zde máme samotné slovo "landsknecht". V dobových textech se vyskytují tři formy zápisu: "der Landsknecht", "der Lancknecht" a později i "der Lanzknecht". Jde zde o nestálost fonetického přepisu ds > c, resp. z > c, podobně jako je tomu např. u názvu přilby: "daz Hundskap" a "daz Hunckap". Nestálost fonetického přepisu je pro středověkou němčinu typická. Hláska "ds" se často vyslovuje jako "c", což lze zapsat jako "c" i jako "z", podle zvyklostí pisatele. Kdo někdy viděl českou korespondeci Bedřicha Smetany, rázem pochopí, jakým obtížím s fonetickým zápisem naši předkové čelili. Dnes máme díky pravidlům pravopisu a jednotnému školství v psaní jasno. Při práci s historickými texty na tuto naši výhodu nezapomínejme.
Jsou zde však i další důvody, proč je výklad vzniku slova "Landsknecht" coby "voják s kopím" chybná. Předně landsknechti nebyli vyzbrojeni pouze kopími. Byli mezi nimi kopiníci "Spießträger", "Langenspiesseren" a později "Pikenieren", ale dále též v nemalém počtu střelci "Schützen", halapartníci "Hellepartieren", bojovníci s meči "Schwertspieleren" a dělostřelci "Büchsenschützen". A proč by se kupříkladu střelec z arkebuzy nazýval "der Lanzeknecht" - kopiník? Zde je nutné mít na vědomí fakt, že jsme dědicové obrozenců, kteří spoustu termínů sloučili do jednoho slova. To byl i osud jízdního a pěchotního kopí, které se pro nás stalo obecným kopím bez ohledu na to, že jsou to zcela odlišné zbraně. Stará němčina však toto důsledně rozlišovala a slovem "die Lanze" označovala pouze jezdecké kopí (starší výraz "Gralle"), kdežto pro pěchotní kopí měla názvy "der Spieß", "der Langenspieß" a později "die Pike". Použít na počátku 16.století pro označení pěšího vojáka slovo označující jezdeckou zbraň tedy postrádá jakoukoliv logiku. Mohlo tak být vnímáno (voják s kopím), ale jen jako důsledek zkomolení a zjednodušení. A konečně, kdyby byl landsknecht odvozen od kopí, určitě by se v současné spisovné němčině psal lanzknecht.
Slovo "der Landsknecht" je tedy složeninou z "daz Land" a "der Knecht", tedy zemský sluha. Tito vojáci byli placeni ze zvláštní zemské daně zvané "der gemeine Pfennig" uzákoněné roku 1495. Byli tedy vskutku sluhy země, resp. vladaře, a nikoli města či feudála jak tomu tehdy běžně bylo. Nejstarším známým dokumentem, v němž se slovo "Landsknecht" objevuje, je list Petera von Hagenbach burgundskému králi Karlu Smělému z roku 1470. Karel Smělý tehdy zamýšlel reorganizovat své vojsko a pověřil několik vzdělaných mužů, aby mu podali zprávu o organizaci profesionálních vojsk v různých zemích Evropy. Peter von Hagenbach psal mimo jiné o vojenských oddílech organizovaných v jižním Německu zemskou správou namísto zemské hotovosti a placených z místních pozemkových daní. Tehdy se však ještě jednalo o nevelké oddíly (víceméně posádky složené patrně pouze ze střelců), nikoli o skutečné vojsko. To bylo postaveno až po roce 1487 pro potřebu války o Nizozemí. Jeho stavitelem byla tzv. Švábská liga - spolek císaře Maxmiliána I., měst a říšských území. Bylo to vojsko ještě středověce nejednotné, postavené podle zemské příslušnosti. Ovšem roku 1490 po obléhání Stoličného Bělehradu v průběhu znovusjednocování rakouských dědičných zemí pozměnil Maxmilián organizaci, zejména co se finanční stránky věci týkalo, a přiměl vojáky složit mu osobní slib věrnosti. Po uzákonění "všeobecného feniku" tak měl k dispozici vlastní loajální armádu placenou z jednotné a povinné zemské daně.
Pozn. V dobových textech se setkáme i se zápisy "Kneht, "Lant, "Spies, "Swert nebo "Püxen.

 

Blud druhý

Další zmatky panují okolo slova "Döppelsoldner". Je obecně známo, že jde o vojáka pobírajícího dvojitý žold, ale bývá mylně interpretováno, kteří vojáci to byli. Nejčastěji se má za to, že to byli vojáci s dvouručními meči nebo vojáci hájící prapor jednotky. Obojí není v zásadě špatně, ale poněkud zjednodušené. Dvojitý žold pobírali vojáci na exponovaných místech bitevní sestavy. Oni nesli hlavní tíhu boje a oni také z valné části rozhodovali situaci na svém úseku bojiště. Byli to zejména pikenýři v první řadě, bojovníci s dvouručními meči a halapartnami, kteří měli za úkol rozrazit nepřátelské řady a umožnit bojovníkům v zadních řadách zapojit se do boje. Úkoly těchto bojovníků byly náročné. Zatímco většina mužů v útvaru (mimo střelců) vyčkávala, budou-li se moci vložit do boje, döppelsoldneři udržovali tvar, byli připraveni proti útoku jezdectva a byli besprostředně vystaveni palbě protivníka. V případě střetu dvou pěchotních útvarů museli pikenýři vydržet nápor, bojovníci s meči vyrazit mezi píky a proklestit cestu několika döppelsoldnerům-halapartníkům, kteří rozrazili přední řady nepřátelských pikenýrů a vnesli zmatek do jejich řad. Jejich úkol byl o to těžší, že bojovali v tlačenici a v určité fázi se střetli s protivníkovými döppelsoldnery. Navíc bojovali proti soupeři, který byl ještě odhodlán a organizován. Zadní řady už útočily na soupeře dezorganizovaného, rozptýleného a třeba i ustupujícího. Bývalo totiž obvyklé, že vojsko nebo oddíl, který ztratil 1/6 svých mužů, pozbýval bojeschopnosti a dával se na ústup či úprk. Döppelsoldneři tedy setrvávali v bojové připravenosti nebo přímo v aktivním boji po celou dobu trvání bitvy a podstupovali značné riziko zranění nebo smrti. Proto bylo potřeba nalákat do této služby schopné a odvážné muže právě příslibem dvojitého žoldu.
Pro tento náročný úkol byli döppelsoldneři vybavení zbrojí, a to zbrojí o řád kvalitnější než ostatní bojovníci. I jejich zbraně byly lepší kvality, aby se omezilo riziko selhání v kritický moment boje. Mezi döppelsoldnery mohl být přijat jen zkušený a silný muž, který již prošel válečným tažením a měl četné bojové zkušenosti. Dvojitý žold pobírali mnohdy také praporečníci a vybraní muži střežící prapor. Bez praporu ztrácel oddíl pro vrchního velitele bojovou hodnotu (oddíl byl od té chvíle neidentifikovatelný a nemohli jej na bojišti nalézt ani velitelé ze svého stanoviště, ani poslové s rozkazy), nehledě na morální dopad celé věci. Bylo proto věcí zásadního významu nepřijít o prapor. Jelikož by však bývalo logičtější najmout k ochraně praporu za stejné peníze dvojnásobný počet mužů, zdá se, že tito döppelsoldneři plnili ještě další úkoly, např. v pořádkové službě apod. Zřejmě je lze ztotožnit s trabanty.
 

Blud třetí

Dále se podívejme na zoubek novočeskému slovu "markytánka". Má se všeobecně za to, že označuje dívku starající se o všemožné vojákovy potřeby od přípravy pokrmů, přes ošetřování ran, až po potěšení na loži. Jak už tomu při přejímání slov bývá, jde o omyl. Pro takovéto ženy měla stará němčina slovo "die Kampfrau". Markytánka je odvozena od slova "markytán", což je počeštěný "der Marktmann" - trhovec, jinak obchodník provozující svou živnost u vojska buď nastálo, nebo příležitostně. Markytána znala už stará čeština a markytánka je tedy trhovkyně - německy "die Marktfrau".
Markytánka se už v našem slovníku zabydlela a překládat "Kampfrau" jako "tábornice" by bylo směšné. Nicméně mezi "Kampfrau" a "Marktfrau" je zhruba stejný rozdíl jako mezi nájemnicí bytu a podomní obchodnicí. Čeština tuto diferenciaci univerzálním slovem "markytánka" stírá.
 

Blud čtvrtý

Téměř v každé knížce se dočteme, že obouruční meč sloužil mimo jiné k rozrážení řad pík a k jejich přesekávání. Rozrážení je v pořádku, ale přesekávání? Zkusil to někdy některý z autorů? Zřejmě ne. Už proto, že pouhé přeražení jasanové tyče držené obouruč vyžaduje značné úsilí. A přerazit více než dvě tyče? Navíc bojovník s mečem v přední řadě čelil obvykle několika hrotům současně, neměl tudíž čas zabývat se jimi jednu po druhé. K tomu je zde značné riziko, že se čepel meče do dřeva jen zasekne a uvízne v něm. Představujme si to dál: Mocnou ranou přerazí píku a jeho meč klesne dolů, téměř k zemi, případně se do ní (nedej Bože) zasekne. V tu chvíli je bojovník téměř bezbranný proti bodu na obličej či hrudník. A je tu i další nemilá věc - zbytek přeraženého kopí je v tu chvíli výše než meč a asi 1,5 m před bojovníkem. I když už nemá kovový hrot, stále je to špičatý kus dřeva schopný člověka probodnout. Navíc se zkrácená násada stává v rukou protivníka obratnější. Závěr: Přesekávání pík je záležitost smyšlená, možná romantická, ale zbytečná a v důsledku zcela nesmyslná. Daleko účelnější a snazší je eliminovat nebezpečí hrotu jeho sražením k zemi nebo zvednutím do vzduchu, což také můžeme často vidět na dobových vyobrazeních. Pro úplnost dodejme, že na těchto vyobrazeních často najdeme ratiště halaparten přeražená v průběhu boje muže proti muži.
 

Blud pátý

Na závěr ještě krátké etymologické zamyšlení nad slovem "Katzbalger", jímž je tradičně pojmenováván typický krátký meč landsknechtů. Toto slovo je odvozeno ze staroněmeckého "katzbalgen", kde "katz" je kočka a "balgen" rvát se. Snad to odráží způsob boje s tímto mečem, který měl už z podstaty této zbraně k elegantnímu šermu na hony daleko. Pro úplnost je potřeba dodat, že němčina znala a zná též slovo "das Balg" - kožka menšího zvířete. Odtud pramení ono tvrzení, že "katzbalger" je meč nošený v pochvě z kočičí kůže. Představa romantická, leč historicky nesprávná. Němčina 16.století totiž neznala slovo "balgen" ve smyslu "obalovat kůží", nýbrž jen a pouze jako "rvát se", v kterémžto významu se v dobových textech vztahujících se k landsknechtům zhusta objevuje. O landsknechtech se nepíše, že šermují, nýbrž že meči bojují, sekají, rvou se apod. ("... so würden auch die Werke der Wollust, der Vielfraß, der Wein und Bierschlauch, des Leibes Ueppigkeit, das Sacramentieren und Elementieren, Katzengebeiß, Balgen und Schlägereianrichten ...") Navíc se na dobových vyobrazeních landsknechtů pochvy z chlupaté kůže téměř nevyskytují.