Obrázek landsknechtů landsknechti A.D. 1525

Maxmilián I.

Maxmilián I. byl synem císaře Friedricha III. a Eleonory Portugalské. Svatbou s Marií Burgundskou v roce 1477 získal Burgundsko a Nizozemí, kde žil v letech 1477-1493. Spor o Burgundské dědictví vyústil v roce 1479 v bitvu u Guinegate, kde Maxmilián zvítězil a své državy uhájil. Nepřátelství mezi rody Habsburků a Valois přetrvalo a podepsalo se na sérii italských válek. V roce 1486 se stal Maxmilián římským králem, roku 1490 získal od vévody Sigmunda Tyrolsko, po smrti Matyáše Korvína si podmanil zpět dolní Rakousko. Roku 1491 byl uznán za budoucího krále Čech a Uher a když v roce 1493 podědil po svém otci, sjednotil tím všechny habsburské državy. V Trientu se nechal v roce 1508 zvolit římským císařem. V roce 1500 zdědil hrabství Görz ve východním Tyrolsku, ve válce o bavorsko-falcké dědictví si podmanil v roce 1504 Kufstein, roku 1505 dobyl Rattenberg a Kitzbühel, v roce 1506 dolnorakouské Mondsee, St. Wolfgang, Neuhaus a Rannariedl. Po válce s Benátkami v letech 1508-1516 uhájil jihotyrolské Rovereto, Rivu a Ala, ale musel vyklidit Veronu. Neuspěl ani proti Švýcarům, které popudil svou politikou a kteří po tzv. Švábské válce v roce 1499 opustili Říši. V severní Itálii podlehl Francouzům, jimž musel postoupit Lombardii.
Úspěšné zato byly jeho snahy na poli dynastickém. Svého syna oženil s Johanou Kastilskou, čímž pro Habsburský dům zajistil Španělsko - jejich syn a Maxmiliánův vnuk se stane španělským králem. Obdobně zajistil pomocí sňatků i Uhry a Čechy.
Svou rezidenci měl v Augsburgu a v Innsbrucku, kde vystavěl stavby jako Zeughaus, Hofburg či Goldenes Dachl. Zde také shromáždil velkou sbírku zbrojí a děl.
Jeho prvním počinem po nástupu na trůn byla reorganizace zemské správy, kdy rakouské země rozdělil na dvě poloviny - Horní Rakousy (Tyroly, Voralbersko, Görz, Istrie) s centrem v Innsbrucku a Dolní Rakousy (dnešní Rakousko až po Linz) s centerm ve Vídni. Pak založil silné úřady (cosi jako ministerstva) pro finance a justici. I tak však jeho finanční situace nebyla růžová, protože pokus o reformu financí v Říši zkrachoval, a tak byl odkázán z velké části pouze na příjmy z rakouských zemí. Dokonce byl nucen vzít si ohromnou půjčku od Fuggerů, kterým zastavil své stříbrné a měděné doly.
Maxmilián hovořil sedmi jazyky, byl velmi zbožný, ale současně miloval turnaje a vášnivě holdoval lovu. Byl štědrým mecenášem učenců a umělců, např. Albrechta Dürera. To ale bývá u císařů běžné. Co však překvapí, je skutečnost, že měl také velký smysl pro humor a jeho koníčkem bylo kovářství a platnéřství, ve kterých údajně projevoval pozoruhodnou zručnost a talent. Osobně nadiktoval autobiografický spis "Weißkunig" (Moudrý král - příběh svého otce a svého mládí) a "Theuerdank" (Velký vděk - cesta pro jeho nevěstu Marii Burgundskou a boje o její dědictví). K oslavě své velikosti nechal zhotovit rytinami bohatě zdobené dílo "Triumph des Maximilian" (Maxmiliánův triumf).
Maxmilián I. zemřel 12.ledna 1519. Ještě za svého života si nechal zhotovit náhrobek (tzv. Maximiliansgrab), pod nímž měl být podle jeho poslední vůle pohřben v kostele sv. Jiří (Georgskirche) v Neustadtu. Přání však nebylo vyslyšeno a spočívá v dvorním kostele (Hofkirche) v Innsbrucku.

Karel V.

Karel V., syn Filipa Sličného a Johany Kastilské, a tedy vnuk císaře Maxmiliána, se narodil 24.února roku 1500 v Gentu. Jeho matka, dcera španělského krále Ferdinanda II. Aragonského a Isabely Kastilské (ano, to oni umožnili Kolumbovi cestu do Ameriky), byla jedinou dědičkou španělské říše zahrnující tehdy kromě Španělska také Nizozemí, Neapolsko, Sicílii, středomořské pobřeží Afriky a četná zámořská úzení v Americe a v Indočíně. Po smrti svého muže zešílela, a proto všechna tato území roku 1516 připadla Karlovi V. Po otci zdědil území německá a severoitalská a 28.června 1519 byl zvolen císařem. V roce 1530 se pak jako poslední německý císař nechal v Boloni korunovat papežem. Jeho bratr Ferdinand se díky dalšímu výhodnému dynastickému sňatku stal po smrti Ludvíka Jagellonského u Moháče v roce 1526 uherským a českým králem. V roce 1531 se stal římským králem a bratrovým zástupcem na císařském stolci.
Tento habsburský úspěch měl za následek nepřátelství francouzského krále Františka I., který si rovněž činil nárok na císařský titul a toužil být také prvním rytířem Evropy. I papež se zalekl jeho moci. Také Karel V. vnímal tento titul jako povinnost být prvním mezi vládci Evropy, obhájcem pravé víry a obráncem křesťanské Evropy proti tureckému nebezpečí. Výsledkem byla dlouhá série válek. Proti francouzskému králi Františku I. vedl čtyři války o dědictví burgundské a o severní Itálii: 1521-26, 1526-29, 1534-36 a 1542-44. S protestantskými knížaty vedl v letech 1546-47 válku šmalkaldskou, bratrovi pomáhal ve válkách s Turky v letech 1529-32 i později.
Zahraniční války odváděly síly a pozornost Karla V. od dění v Německu, proto se zde mohlo rozšířit protestantské učení a říšské stavy si vymohly zavedení reformace na svých územích. I ve válkách proti Turkům nedosáhl žádných významných úspěchů, byť uhájil Vídeň a načas zbrzdil jejich postup. V těchto svých cílech tedy Karel neuspěl.
V roce 1556 se vzdal trůnu a svou říši rozdělil - císařskou korunu a s ní i rakouské země získal bratr Ferdinand I., syn Filip II. pak Španělsko a Nizozemí. Byl to konec snu o habsburské světové říši. Karel V. zemřel 21.září 1558 v klášteře San Jerónimo de Yuste nedaleko Madridu. Jeho ostatky pak byly v roce 1572 převezeny a dodnes spočívají pohřbeny v hlavním městě.


Říše Habsburků na počátku 16.století

Georg von Frundsberg

Georg von Frundsberg se narodil 24.září 1473 v Mindelheimu a zemřel tamtéž 20.srpna 1528 v nedožitých 55 letech.
Proslul jako výtečný velitel a "otec landsknechtů". Celý život byl věrným služebníkem císaře Maxmiliána I. a po jeho smrti dál stejně dobře bojoval za Karla V. Za Maxmiliána I. bojoval poprvé v r.1499 proti Švýcarům. Téhož roku jej nacházíme mezi vojáky, které císař vyslal do Milána vévodovi Ludovicu Sforzovi na pomoc proti Francouzům. V roce 1504 se účastnil války o bavorsko-landshutské dědictví, pak bojoval nějaký čas v Nizozemí. V roce 1509 byl vyslán do války proti Benátkám. Té se již účastnil jako velitel nové pěchoty - landsknechtů, které sám pomáhal zorganizovat a vycvičit. On a jeho muži si v této válce vedli skvěle a vraceli se ověnčeni slávou. Své kvality znovu osvědčili proti Benátkám a Francii v letech 1513-14. Po uzavření míru se vrátil na své statky v Mindelheimu. V roce 1519 opět obléká zbroj a v řadách Švábské ligy pomáhá vypudit vévodu Ulricha of Württemberg z jeho statků. Na říšském sněmu ve Wormsu v roce 1521 podpořil Martina Luthera. To již sloužil novému císaři Karlovi V. V nové válce proti Francii nezůstal stranou a účastnil se nejprve invaze do Pikardie a poté sám vedl tažení do Lombardie. Zde svedl  v dubnu 1522 skvělou bitvu u Biccocy. O tři roky později se spolupodílel na dalším skvělém vítězství císařských zbraní u Pavie, které se účastnil i jeho syn Kaspar, tehdy pětadvacetiletý. Vítězné vavříny si však nemohl vychutnat, protože v Německu se rozhořela nová vlna selské války. Při likvidaci tohoto povstání osvědčil nejen vojenský talent, ale i vlohy diplomatické.

Nová válka v Itálii propukla hned následujícího roku, to bylo Frundsbergovi 53 let. Na vlastní náklady shromáždil vojsko, se kterým se vydal na jih. U Piacenzy se spojil s konstáblem de Bourbon a společně táhli na Řím. Než jej ale dosáhli, Frundsberg onemocněl a navíc se objevily vážné potíže s placením žoldu. Nevyplacení vojáci se bouřili a nemocný Frundsberg je nedovedl ani uklidnit ani vyplatit. Vzdal se velení a vydal se zpět do Německa. Zde na svých statcích v Mindelheimu 20.srpna 1528 zemřel.
Válečnictví měl rod Frundsbergů v krvi. V otcových šlépějích kráčel jeho syn Kaspar von Frundsberg (1500-1536) a později i vnuk Georg (+1585). Ten však po sobě nezústavil žádné potomky a jeho smrtí rod vymřel.

V roce 1943 byla ve francouzském Charente založena 10.SS-Panzergrenadier-Division "Frundsberg". Tento čestný titul obdržela z rukou Reichsführera-SS Heinricha Himmlera 8.ledna. V roce 1944 se divize účastnila bojů na východní frontě v rámci skupiny armád "Jih" v okolí Tarnopolu. 16.června 1944 byla převelena do Normandie do oblasti Caen, kde v červenci svedla těžké boje s Brity. V září bojovala ve velkých bitvách u Arnhemu a Nijmegenu, v lednu následujícího roku bojovala na Rýnu, v březnu se přesunula na východ na Odru. Pod stálým tlakem Prvního běloruského frontu ustupovala na západ, až v dubnu 1945 stanuly zbytky divize na Labi. Následoval další ústup k Drážďanům a přes Krušné hory do Čech. 9.května byla u Mostu přepadena a prakticky rozprášena Rudou armádou. Ve dnech 10.-12.května se její jednotliví přeživší příslušníci pokoušeli na vlastní pěst dostat na západ. Mnozí však byli zajati Rusy nebo místními českými bojůvkami. Takto neslavně tedy skončila divize nesoucí jméno v poli nikdy neporaženého vojevůdce.

Literatura:

Georg von Frundsberg, B.Reinhard, Munich, 1988
Georg von Frundsberg, F.W.Barthold, Hamburg, 1833
10.SS-Panzer-Division "Frundsburg", Jason Pipes, 2004

Rytíř Götz von Berlichingen

Rytíř Götz von Berlichingen se narodil roku 1480 na rodovém hradě Jagsthausen nedaleko Heilbronnu. Dožil se úctyhodných 82 let a zemřel 23.7.1562 na hradě Hornberg u Neckarzimmernu. Leží pohřben v klášteře Schöntal.
Byl to voják a dobrodruh, uznávaný velitel vojsk, ale i loupeživý rytíř, císařský důstojník, potlačovatel povstání, ale i vůdce povstalců. Svéráz, individuál a několikanásobný vězeň. Pocházel ze starého, ale nepříliš významného švábského rodu, vyrůstal na dvoře císařského feldhauptmanna a markraběte Friedricha von Ansbach, v jehož službách také zahájil svou vojenskou kariéru. V 19 letech bojoval ve švábské válce a při obraně Thayngeru na vlastní kůži poznal, jaké to je, když pod člověkem zastřelí jeho koně. O pět let později bojoval ve válce o landshutské dědictví, ze které si přinesl doživotní zmrzačení, ale jeho vojenskou kariéru to nikterak nepoznamenalo. V roce 1514 se účastnil potlačení povstání "Chudého Konráda". Dlouhá léta vedl soukromou "zášť" proti městům Norimberk a Kolín n.Rýnem a würzburskému biskupovi a počínal si při tom tak mazaně a neodbytně, že byl dvakrát (v letech 1512 a 1518) uvržen biskupem do klatby. Valný efekt to nemělo. Až když pod vévodou Ulrichem von Württemberg otevřeně bojoval proti Švábské lize, byl v roce 1519 zajat a až do roku 1522 vězněn v Heilbronnu. V selské válce v roce 1525 přijal (snad z pomstychtivosti, snad z ješitnosti) velení sedláků v Odenwaldu (Franky) poté, co byl po vraždě vévody Ludwiga von Helfstein (synovce císaře Maxmiliána I.) ve Weinsbergu vyhnán jejich dosavadní vůdce Jäcklein Rohrbach. Nebyl však uznávaným velitelem, neboť mnoho mužů v něj, kvůli událostem z roku 1514, nemělo důvěru. Přesto vedl Berlichingen povstalecké houfy až do bitvy u Königshofenu, kdy v předvečer bitvy správně zhodnotil vyhlídky sedláků a dosti nerytířsky zmizel. Intuice jej však nezklamala a útěkem (byť nečestným) si zachránil život. Nějakou dobu se mu dařilo unikat, ale roku 1528 byl vojáky švábské ligy konečně dopaden a až do roku 1530 vězněn. Po propuštění vstoupil do císařské armády, v roce 1542 bojoval za Karla V. proti Turkům a v roce 1544 proti Francouzům. Svá poslední léta prožil poklidně na hradě Hornberg v Odenwaldu.

Ve válce o landshutské dědictví byl v roce 1504 v boji zasažen dělovou kulí pod pravé zápěstí a přišel o ruku. Nebyl by to však von Berlichingen, aby se se ztrátou jen tak smířil, a nechal si proto zhotovit sice nákladnou, ale vcelku funkční železnou protézu. Odtud tedy pramení ono proslulé "Götz von Berlichingen mit der eisernen Hand". Od roku 1980 si tuto protézu můžete prohlédnout v muzeu kláštera Schöntal.

Životní paměti rytíře Götze von Berlichingen byly knižně vydány v roce 1731 a jeho pohnuté životní osudy uhranuly jednadvacetiletého Johanna Wolfganga von Goethe a pohnuly jej k napsání své první tragédie. "Götz von Berlichingen mit der eisernen Hand" vznikal ve Štrasburku, kde Goethe studoval práva, ale po návratu k otci do Frankfurtu jej přepsal a finálně upravil ve Wetzlaru nedaleko Giessenu. Zveřejnit se jej odvážil teprve na jaře 1773. Úspěch byl okamžitý a mladý autor si získal uznání a jméno. Díky své prvotině se spřátelil dokonce s mladým princem Karlem Augustem von Weimar, který dílo četl. Líbilo se mu a když projížděl Frankfurtem, poslal pro Goetheho a pozval jej k sobě. Přátelství obou mužů pak trvalo celých 55 let. Tak "Götz von Berlichingen" způsobil, že mladý Goethe dal nadobro sbohem právům a plně se oddal literatuře.

Na svém hradě se rytíř Götz dozvídá, že jeden z jeho jezdců byl zajat bamberskými žoldnéři. Odpovědný za to je bamberský biskup, s nímž je Götz již dlouhý čas ve sváru. V biskupských službách je také jistý Weislingen, Berlichingenův druh z mládí, který se ale od té doby značně změnil k horšímu, zejména díky své náklonnosti ke krásné, ale intrikánské dvořance Adelheid. V odpověď na zajetí svého chlapce přepadl Götz Weislingena a unesl jej coby rukojmí na svůj hrad. Tam se však Weislingen zamiluje do Götzovy sestry Marie, usmířuje se a konají se zásnuby.
Po návratu na bamberský dvůr ale Weislingen opět podléhá půvabům krásné Adelheid, zpřetrhává svazky a sliby a stává se Götzovým úhlavním nepřítelem. Pomluvil Götze u císaře, který na něj a jeho pomocníky uvalil říšskou klatbu. Ke Götzovým věrným druhům patřil také Sickingen, který se mezitím ucházel o Mariinu ruku. Trestná výprava se dala na pochod a oblehla Berlichingenův hrad. Götz padá zradou do rukou císařských vojáků a je předveden do Heilbronnu na radnici. Tu se však znenadání objevuje Sickigen se svými jezdci, obsazuje radnici a Götze osvobozuje. Götz se odebírá do ústraní na svůj hrad, ale tu propuká selské povstání a on vyslyší prosby povstalých sedláků a nechává se zvolit jejich vůdcem.
Když však selské náslilnosti neberou konce, odmítá jim poslušnost a opuští jejich tábor. Leč v táboře říšského vojska vyslaného selské povstání potlačit, byl Götz znovu jat a uvězněn. Mezitím byl Weislingen Adelheidou otráven, poněvadž stál v cestě jejím plánům na spojení s budoucím císařem. A také Götz nakonec dokonává coby vězeň. Umírá na zahradě hradu, na němž je vězněn, a jeho poslení slova znějí: "Svoboda! Svoboda!"

Dnešní čtenář nebo divák je však ochuzen o jednu perlu, která byla, počínaje druhým vydáním, z textu vypuštěna. Goethe líčí rytíře Götze velmi plasticky a tak v jedné pasáži huláká z okna svého hradu na velitele císařského vojska: "Vor Ihre Kaiserliche Majestät hab ich, wie immer, schuldigen Respekt. Er aber, sag's ihm, er kann mich im Arsch lecken!" (Před vaším císařským majestátem mám, jako vždy, povinný respekt. Ale on, říkám mu, mi může vylízat prdel!)
Hru Götz von Berlichingen každoročně uvádějí mnohá divadla v Německu či v Rakousku. Text hry můžete nalézt na internetu nebo v několika knižních vydáních, existuje dokonce i CD s verzí pro děti. Za zmínku rovněž stojí, že překlad Goetheho textu byl první literární prací Waltera Scotta.

V říjnu 1943 byla v západní Francii v rámci LXXX sboru 1.armády skupiny D založena nová divize se sídlem v Poitiers. 3.října jí bylo Reichsführerem-SS Heinrichem Himmlerem uděleno čestné jméno "Götz von Berlichingen". Prvním velitelem byl SS-Obersturmbannführer Otto Binge. Jako znak byla pochopitelně zvolena ona rytířova slavná železná paže. V lednu 1944 byla začleněna do 1.pancéřové brigády SS, s níž se zúčastnila bojů s Americkými vojsky. 7.května 1945 se divize vzdala Američanům u Achensee.


Literatura:

The Drama: Its History, Literature and Influence on Civilization, Alfred Bates, Historical Publishing Company, London, 1906
Johann Wolfgang von Goethe: Hamburger Ausgabe in vierzehn Bänden, Erich Trunz, durchgesehene Aufl., München, 1994
Götz von Berlichingen: Kurzinhalt. In: Bibliothek X·libris: J. W. Goethe (CD-ROM), Johann Wolfgang Goethe, München, 1996
Radeln auf den Spuren des Götz von Berlichingen: Der Kocher-Jagst-Weg, Andrea Löbbecke, dpa
Vol. 4 Uniforms, Organization and History of the Waffen-SS", Roger James Bender, Hugh Page Taylor
Götz von Berlichingen, Wikipedia, 1998

Philipp von Hessen

Philipp, lantkrabě von Hessen, zvaný také Velkomyslný (Großmütige či Magnanimus), se narodil 13. ledna 1504 v Marburgu. Zamřel 31.března 1567 a je pohřben v Kasselu. Oficiálně nastoupil v roce 1509, fakticky však až od roku 1518 po poručnictví. Již roku 1524 je Philipp stoupencem protestantského učení a průkopníkem reformace. Roku 1526 se spojil s Johannem von Sachsen a dalšími protestantskými knížaty v tzv. Bündnis von Gotha und Torgau.
Byl to vzdělaný a zbožný muž, který se však osvědčil i značnými vůdcovskými schopnostmi. Proslul rozhodností a odvahou, jak ve válce, tak zejména v politice. Ve svých 20 letech byl nucen chopit se meče a bojovat za císaře v selské válce. Byl vyslán na jih, kde se svou jízdou posílil oddíly Švábské ligy, ale na jaře 1525 vypuklo povstání i v jeho vlastním Hessensku. Jednal však rychle a neohroženě, byť proti mnoha tisícům povstalců měl k dispozici jen 350 jezdců a 1500 najatých landsknechtů. Počínal si natolik rozhodně, že téměř bez boje vypudil povstalce z Fuldy a Hersfeldu a rozprášil jeden z povstaleckých svazů. Zároveň jednal s okolními feudály a podařilo se mu zorganizovat dvě vojska, která sevřela do kleští povstalce vedené klerikem Thomasem Muntzerem u města Frankenhausen a v dvoudenní bitvě je rozdrtila. Povstání na severovýchodě ukončil po pouhých dvou měsících od vypuknutí obsazením Mühlhausenu, centra povstalců.
Zakládal školy, špitály a v roce 1527 založil první protestantskou universitu v Marburgu. Roku 1529 se zde odehrála náboženská disputace mezi Martinem Lutherem a Ulrichem Zwinglim, o nichž Phillip doufal, že se dohodnou na sjednocení protestantských konfesí.
V roce 1531 byl spoluzakladatelem Šmalkaldského spolku a roku 1534 se mu zdařilo přivést zpět do země vyhnaného vévodu Ulricha von Württemberg. Roku 1540 se v Rotenburgu podruhé oženil s Margarete von der Saale (1522 - 1566), aniž se řádně rozvedl se svou první ženou. Tím si ovšem přivodil značné obtíže, neboť aby se vyhnul trestu za bigamii, musel učinit katolickému císaři Karlu V. jisté politické ústupky. Přesto bylo Hessensko celá dvě desetiletí centrem reformace. Vůdčí osobností protestantské strany zůstával Philipp až do konce šmalkaldské války, kdy se roku 1547 konečně podrobil císaři. Poté strávil 5 let ve vězení.
V posledních 15 letech svého života se Philipp staral o správu Hessenska a podporoval sjednocení protestantských stran.
Po jeho smrti byla země rozdělena mezi jeho čtyři syny na čtyři části: Hessensko-Kassel, Hessensko-Marburg, Hessensko-Rheinfels a Hessensko-Darmstadt. Tímto neuváženým dělením ztratilo dosud významné Hessensko politický vliv v Říši.

Franz von Sickingen

Říšský rytíř Franz von Sickingen se narodil 2.března 1481 v Ebernburgu v Rýnském palatinátu nedaleko Wormsu a zemřel 7.května 1523 na svém hradě Landstuhl (u Kaiserslauternu), kde je pochován. V 18 letech se oženil s Hedwigou von Flersheim, s níž měl celkem 6 dětí. Jeho erb byl černý a nesl pět stříbrných koulí. V roce 1889 byl v Ebernburgu vztyčen pomník na památku Franze von Sickingen a Ulricha von Hutten.
Nenáviděl moc a bohatství církevních feudálů, snil o obnově rytířského řádu, o silném císaři a silných knížatech. Proto vedl množství privátních válek s církevními hodnostáři i bohatými a zpupnými městy a upřímně podporoval reformační snahy o nápravy v církvi. Patrně v roce 1517 se spřátelil s Ulrichem von Hutten a podpořil jeho snahy na poli reformace. Roku 1519 pod pohrůžkou násilí podařilo se osvobodit Johanna Reuchlina od jeho nepřátel dominikánů a jeho hrady se staly (slovy von Huttena) útočištěm spravedlivých. Zde nalezlo ochranu mnoho reformátorů, mezi jinými i Martin Luther.
V boji i politice byl úspěšný a jeho vojáci jej milovali. Byl také velice schopným organizátorem a zdatným intrikánem. Měl velký cit pro využití té správné chvíle. Bojoval za císaře Maxmiliána I. proti Benátkám v roce 1508 a v té době zdědil značný majetek na Rýnu a své bohatství a pověst dále zvětšoval již poněkud zcestnými metodami. V roce 1513 se ujal jakéhosi Balthasara Schlöra, měšťana, jenž byl vyhnán z Wormsu, a použil jej jako záminku pro spor s městem. Pyšné město se mu však vysmálo, pročež Sickingen neváhal, najal žoldnéře a se 7000 muži bez rozpaků zaútočil. Poděšení radní nakonec byli rádi, že se celý spor urovnal vyplacením vysokého výkupného. Ve prospěch Sickingena, samozřejmě. Tento způsob "obživy" použije ještě mnohokrát. Leč o všem byl stížným listem spraven císař, který nad rytířem von Sickingen vyhlásil klatbu. Rozzuřený Sickingen v odpověď napadl a zpustošil říšské statky na Rýnu, přerušujíc obchodní trasy a upustil od toho teprve, když byly splněny nároky, které si kladl. Záhy nato vedl válku s lotrinským vévodou Antonym a přinutil lantkraběte Philippa von Hessen vyplatit mu 35.000 zlatých. V roce 1518 se zapletl do občanského nepokoje v Metách, kde se vzbouřili občané proti vládnoucí oligarchii. Vedl vojsko 20.000 mužů proti městu a svou obvyklou rozhodností přinutil městskou radu vyplatit mu 20.000 zlatých a měsíční žold pro jeho vojáky. Tentokrát mu to prošlo, s císařem se smířil a ještě téhož roku dosáhl odvolání klatby. Odvděčil se za to tím, že se ve válce proti Ulrichovi I., vévodovi von Württemberg, přidal na císařskou stranu a připojil své oddíly ke Švábské lize.
V boji o císařský trůn po Maxmiliánově smrti v roce 1519 přijal Sickingen nejprve úplatek od francouzského krále Františka I., ale když se již ve Frankfurtu chystala korunovace Karla V., přivedl své vojáky do města a nabídl sebe a své muže budoucímu císaři. Hru uhrál skvěle a za svou loajalitu obdržel úřad císařského komořího a kancléře. V roce 1521 vedl výpravu do Francie, která zpustošila Pikardii, ale byla odražena a přinucena k ústupu.
Po neúspěchu francouzské výpravy připravil (nebo oživil) za pomoci von Huttena velký plán na poražení duchovních knížat a pozvednutí rytířského řádu. Doufal v podporu měst a venkova. Brzy shromáždil vojsko, ke kterému se přislíbilo přidat mnoho šlechty z horního Porýní. V říjnu 1522 byl Sickingen v Landau formálně jmenován vrchním velitelem a ihned vyhlásil válku svému starému nepříteli trierskému arcibiskupovi Richardovi von Greiffenklau, načež vojsko vytáhlo proti Trieru. Město však bylo k arcibiskupovi loajální a lantkrabě von Hessen a hrabě rýnský palatin Ludwig V. mu spěchali na pomoc. Sickingen, poté co neobrdžel slíbenou podporu, byl přinucen ustoupit a stáhnout se na svůj hrad Landstuhl (nebo taky Nanstein). Na ústupu se alespoň zahojil velkým loupením po kraji.
22. října 1522 nad ním regentské shromáždění vyhlásilo klatbu, na kterou odpověděl vypleněním Kaiserslauternu na jaře následujícího roku. Arcibiskup von Trier, lantkrabě von Hessen a hrabě palatin se rozhodli vytáhnout proti němu a poté, co obdrželi posily od Švábské ligy, vytáhli na Landstuhl. Sickingen odmítl vyjednávání a 29.dubna 1523 vojsko oblehlo jeho hrad. Již druhého dne obléhání dělostřelba zbořila velkou věž a den nato 1.května kus předprsní zdi uražený dělovou koulí vážně zranil rytíře Sickingena. 6.května 1523 byl Sickingen přinucen se vzdát a následujícího dne zemřel v místnosti vytesané ve skále pod hradem. Jeho heslo znělo: "Allein Gott die Ehr´ - Lieb den gemeinen Nutz - Beschirm die Gerechtigkeit!"
Sickingenův syn Franz Conrad byl císařem Maxmiliánem II. povýšen na říšského svobodného pána (Reichsfreiherr) a v roce 1773 další potomek dosáhl povýšení na hraběte (Reichsgraf). Rod dále vzkvétal a rozrůstal se a dodnes čítá mnoho desítek členů žijících zejména v Rakousku a Slezsku.

Jakob von Landa

Jakob I. von Landau (také psáno von Landa) se narodil před rokem 1460 a zemřel 13.července 1519. Před rokem 1475 se oženil s Reitgardou von Riedheim (+ po r.1513), s níž měl dva syny Johanna Jakoba, Heinricha a dceru Amalii.
Podle listiny z 25.ledna 1477 byl zbaven manské přísahy a stal se svobodným pánem. Vlastnil několik zboží v oblasti Leuperzell. Byl věrným a spolehlivým služebníkem císaře Maxmiliána. V letech 1506 až 1510 zastával hodnost hejtmana císařského majestátu v horním Cilly. Tažení do Itálie v roce 1513 se zúčastnil coby locotenent pod Georgem von Frundsberg a měl velký podíl na německém vítězství u Creazzo nedaleko Paduy, kde porazili benátské vojsko. Téhož roku mu byl svěřen úřad zemského správce ve Švábsku.

Urs Graf

Urs Graf se narodil v roce 1485 ve švýcarském Solothurnu v rodině zlatníka. Jak bývalo zvykem, otec jej zasvětil do základu řemesla, ale na učení jej poslal k známému zlatníkovi do Curychu, kde se vyučil zlatníkem a rytcem. Samostatně se však začal živit jako pomocník malíře na sklo. Záhy se však projevil jeho výtvarný talent a dostavily se první velké zakázky na výzdobu knih. V roce 1503 vyzdobil dřevoryty Ringmannsche Passion a v roce 1507 na objednávku Petermanna Etterlinse vyzdobil Eidgenössische Chronik. Z vydělaných peněz si zařídil vlastní zlatnickou dílnu. Roku 1509 zakoupil v Basileji dům a dílnu. Provozuje zde nejen zlatnictví, ale také knihtisk, rytectví a malování na sklo. Roku 1511 se oženil s dcerou basilejského koželuha, čímž získal měšťanské právo. Následujícího roku vstupuje do zlatnického cechu.
Urs Graf se jako mnoho tehdejších měšťanů zúčastnil několika válečných tažení. Poprvé v roce 1510, kdy v oddíle svého rodného města Solothurn táhl na Como. Podruhé a potřetí plnil svou vojenskou povinnost vůči městu Basileji a účastnil se tažení do Milánska v roce 1512 a následujícího roku na Dijon. V roce 1515 bojoval u Marignana, kde Švýcaři utrpěli zničující porážku. Graf z bitvy vyvázl bez zranění. Znovu se do Lombardie vrací v roce 1521, tentokrát však jako žoldnéř v cizích službách, což mu po návratu způsobí nemalé problémy s justicí. Ty měl ostatně díky svému temperamentu už několikrát. Byl opakovaně vězněn za bití své ženy, šizení cechu, ublížení na zdraví, cizoložství a nemravné chování. Roku 1518 byl v souvislosti s pokusem o vraždu donucen opustit město. Později mu bylo odpuštěno a povoleno vrátit se. Až do své smrti v roce 1528 pak pracoval jako rytec raznic.